Jste 48519 návštěvník.

Evropská moře

1997: La Manche, Biskaj, Canal du Midi, Středozemí.
Loď: s/y "Špinavec" (sportovní verze Elsa 28)
Posádka: Tomáš Janda, Petr Král a pak i další
Upluto cca 2 000 Nm


V červenci jsme odvezli loď na vleku za osobákem do přístavu Dieppe v Normandii.Za jeden den smontovali, spustili na vodu a naládovali. Plavba do Cherbourgu byla mojí první zkušeností s živým La Manchem, vůbec první jachtařskou zkušeností na moři mého spoluplavce a hlavně prvním kontaktem se slanou vodou nové lodě. Trvala asi den , v noci proměnlivý vánek, proud nás vrátil o dost mil zpět, neustále oči na šťopkách, přesto husí kůže z toho, že nás nabere klounem jedna z mračna lodí, nebo proud vyhodí na mělčinu.

Z Cherbourgu přes Normandský ostrovy Alderney a Jersey do Dinard vedle Saint Malo, kam jsme byli přihlášený do závodu "St. Malo International Multihull Regatta", francouzsky "Multimanche". Závod trval týden. Vždycky po ránu, asi v 11 hodin, byl start na rozjížďku dlouhou 10-15 Nm. Trasu tvořilo 5-8 bodů, většinou majáků, plavebních bójí nebo skalisek, jejichž polohu se člověk dověděl tak, že si při křižování kolem startovní čáry 5 minut před startem opsal z tabulky na startovní lodi pár křídou načmáraných písmenek a čísel, ty pak vynašel v seznamu, kde byla ke každému z nich přiřazena poloha a který jsme obdrželi před závodem. Symboly na houpající se tabulce byly vyvedeny buď červenou, nebo zelenou křídou, aby bylo jasno, kterým bokem se maj točit. No a pak stačilo naládovat si jejich polohy do gps, najít je na mapě ve změti ostatních, odpočítat si hodiny místního tajdu (mořského dmutí) od časů v Cherbourgu a vystartovat z nejlepší polohy. To všechno za pět minut ve dvou lidech na palubě, ve startovním poli teda pouze asi deseti lodí, ale v tekoucím moři a provozu před St. Malo. Pohůdka. Tak jsme chytře startovali často jako poslední, abychom věděli, kam máme jet. No, byla to ohromná škola a neudělali jsme žádnou vostudu, jelikož jsme nikoho nenabořili, dokonce jsme se časem stali rovnocenným soupeřem mistra Anglie ve třídě Micromultihull pana Grahama Hutchingse na katamaránu "Split Seconds", lodi stejně velké jako naše, ovšem profesionálně projektované a postavené (Javelin od R. Woodse), s vytahovacími ploutvemi, balančními kormidly, profi plachtami atd. Ba co víc, přišel start předposlední rozjížďky a pak se to stalo. V první části několik mil dlouhá tvrdá stoupačka proti 5-6 Bft na krátkých vysokých vlnách, pak tak tři míle bočák, Graham se stále vzdaluje, ale za naší zádí, obrat po větru, Graham nás dojíždí na několik desítek metrů, točení poslední bóje zase po větru, půl míle do cíle, pěkná čtyřka pětka, vlny přes dva metry, bleskově vytahujeme blistr, ve dvou lidech úžasná vopičárna a projíždíme cílem. Před mistrem Grahamem. Nevim, jestli nám to nepustil, aby nám udělal radost, ale co jsme ho stačili sledovat, bojovali všichni čtyři na jeho palubě jako lvi - angličtí sportovci.

Mezi účastníky tohoto závodu bylo mnoho zajímavých jachtařů, najmě Britů. Musím zmínit aspoň Mr. Mika Butterfielda, nestora světových "vícetrupců". Každý večer po rozjížďce se samozřejmě sešla jachtařská společnost rozebrat, co bylo na vodě. Jednou, bylo to někde v zálivu St. Michel, když jsme zrovna měnili lokál, se ke mně přihoupal po pláži ctihodný asi pětašedesátiletý anglický právník Butterfield a jal se velmi vesele vykládat jak to vlastně bylo tenkrát s tim Haslerem a Chichesterem, když se vsadili a založili tak OSTAR (závod osamělých mořeplavců přes Atlantik). Nakonec po docela srandovním vyprávění z něj vylezlo, že byl členem téhož klubu a často s nima pařil, první ročník závodu nestihl ale v roce 1964 už startoval na lodi "Misty Miller", samozřejmě katamaránu (už tehdy!).

Po závodech jsme přes ostrovy Jersey, Guernsey, Sark a Alderney plachtili do jižní Anglie. Channel Islands čili Normandský ostrovy jsou z pohledu turisty a hlavně jachtaře dost zajímavou oblastí. Zvlněná krajina plná pastvin, vřesovišť, lesíků, pobřežních útesů, vsí, snadno se dá půjčit kolo a okouknout za den dva celý ostrov. Přístávky romanticky smrděj bahnem když z nich dvakrát za den odteče za odlivu voda, lodě pak zůstávaj opřený o mola, nebo nejistě stojí v kozách, které jsou za přílivu pod hladinou, nebo mají na bocích jakési berle a nebo se prostě válejí na dně.

Dna většiny plavidel stejně jako přístavní hráze obrůstá hustý vous chaluh a řas, z něhož crčí mizející voda a oplývá množstvím mořských živočichů, kteří přesouvají svůj rej do spleti chaluhových stélek, by unikli pražícímu slunci.

Ano, počasí je proměnlivé, od typického anglického drizzlu až po krásné dny úplně stejné jak ve středomoří. Akorát voda je pořád studená. Vítr a vlny se taky často mění, kolikrát nám nefoukalo a nevlnilo vůbec, ale s čim se musí počítat pořád, je všudy přítomné proudění moře. Jeden příklad za všechny: do úžiny mezi severním pobřežím ostrova Alderney a skalisky Bourhou vplouváme spolu se západním větrem síly šest na docela příjemných dlouhých vlnách z Atlantiku. Pomalu se šeří a najednou spatříme půl míle před přídí pás bílé vody, jakoby napříč průlivem vedlo pásmo skalisek. Polil nás pot, jelikož představa křižování v panujících podmínkách, za tmy, v úzkém neznámém průlivu s velmi členitými skalisky kolem dokola smrděla velkým dobrodružstvím. Horečně kontrolujeme polohu na gps, na mapě členitost a tvary pobřežních kopců, vše souhlasí, jsme tam, kde jsme, žádná skaliska, bílá voda se blíží a už jsme v ní. Moře se doslova vaří ultrakrátkými vlnami, jejichž přepadávající ostré hřebeny dosahují výšky kolem tří metrů. Péťa kormidluje, já stojím na nosníku u paty stěžně, držim se jak klíště a řvu na něj kudy má ject, abychom se ani maličko nestočili bokem k vlnám. Katamarán vyskakuje jak šílenej kůň k nebi až se objevují téměř celé ploutve a víc než polovina trupů je teda ve vzduchu, a pak padá s ohromným rachotem do třímetrové díry. Při dopadu musejí do trupů, ale hlavně do nosníku pod stěžněm jít ohromný štosy. Tak jsem dost rád, že jsme toho Špinavce vymysleli a postavili dost pevně. Jináč pro představu jak takový moře vypadá, je nejlepší se kouknout na plátna starých holandských mistrů. A já si vždycky myslel, že maj moc bujnou fantazii a vycucali si ty bouřlivý námořní scény z prstu. Pásy takto efektního moře vznikají nejvíc právě v úžinách, kde proudění mořské akceleruje třeba do rychlosti sedmi uzlů, jak se píše na mapě třeba u Alderney, a když proti proudu začne foukat dost silný vítr zvedající vlny, tak je zcela logicky vybílíno. Z toho plyne, že v Kanále, Biskaji a vůbec všude, kde jsou silné slapové jevy je dobrý pořádně koukat do mapy na proudy, dobře si plavbu naplánovat, spočítat časy, vymyslet alternativy, jináč člověk na malý lodi zažije poměrně intenzivní průplach a poskytne svý lodi poctivý test pevnosti.

Do anglického Portsmouthu jsme doplouvali v noci křižujíce na rejdě mezi zakotvenými kolosy, které byly naštěstí rozsvícené jako o pouti. Návštěva Nelsonovy "H.M.S. Victory", kde mne z nadšeného a bohatého výkladu průvodce zaujala informace o tzv. opicích se střelným prachem: každé dělo válečné lodi přelomu 18. a 19. století obsluhovalo podle ráže asi 6 až 10 chlapů a nejmladším z nich byl puberťák, jenž měl kromě funkce "podrž podej přines střelnej prach" za úkol vybírat holýma rukama písek z plivátek, kam si námořníci odkládali sliny, poněvadž porád žvýkali tabák. Plivali to do plivátek ze dvou důvodů: jednak nemohli kouřit vzhledem k množství střelného prachu na palubě a když už žvýkali, tak nemohli plivat do moře, jelikož by to byla urážka Neptuna, ale hlavně královny, když se plavili ve výsostných vodách. Začátkem kariéry válečného námořníka byl teda post opice se střelným prachem. Úžinou Solent jsme ještě doplachtili do Southamptonu, kde nám soupeři ze závodů půjčili svojí bóji v maríně, a pak naproti do Cowes na ostrově Wight. Všude kolem břehů Solentu je jeden jachtařský přístav na druhým a všechny nabitý všema možnýma loděma včetně mnoha známých skvostů jako třeba závodní stroje z různých ročníků Withbreadu a co je na tom nejsympatičtější, že o víkendu většina těch lodí opravdu plachtí. Dále kolem pověstných Needels ("Jehel", ostrých útesů na západním mysu ostrova Wight) podél pobřeží až do Dartmouth, kde je famózní kotviště. Malebné městečko leží na obou březích řeky kousíček od ústí do moře a když si člověk počká na příliv, může ještě několik mil proti proudu řeky krásně plachtit a zakotvit třeba v některém z mnoha postranních přítoků úplně sám. Je teda docela podmínkou pohybovat se na katamaránu, protože kolem břehů je dost mělko a hlavně přijde odliv a místo vody strašně rychle bahno nebo kamení. Zakotvili jsme v jednom bočním chobotu zovoucím The Old Mill Creek, vyvázali loď těsně u břehu za stromy tak, že větve občas brnkaly do stěhů, voda odtekla, ploutve a skegy se pohodlně usadily na kamenech a z paluby jsme šli suchou nohou přímo do lesa na houby na polívku (nejvíce liška obecná).

Zpátky přes Kanál do Bretaně, přístavu Roscoff, jsme pluli téměř za bezvětří, což vzhledem k tomu, že se křižují dva plavební koridory, nás mírně znervóznilo. Severním koridorem se to valí z Evropy do světa a jižním ze světa k nám, jedna obří nákladní loď za druhou. Pobřeží Bretaně a dál až po La Rochelle se mi osobně ohromně líbí, výrazná členitost, žulová skaliska a útesy, ohromné staré majáky, složité plavební dráhy do přístavů, několik parádních ostrovů, pastviny, dobré ostružiny, dobří lidé, kterym vůbec nerozumim, kamenná architektura, levné ryby na trhu, vynikající ústřice a slávky atd. V místních kostelích a na hřbitovech všude obchází duch oceánu. Z klenby kostela visí zaprášené modely lodí, na zdech u sošek světců a oltářů jsou přibité děkovné cedulky za zachránění posádek, kazatelna ve tvaru buřňáka, na hřbitově náhrobek vytesanej jako kotva s lanem, kormidelní kolo a tak. A co mne teda fakt dostává, jsou místní názvy v bretonštině, znějící jakoby odkudsi ze Středozemě kudy prochází Bilbo se skupinou trpaslíků: Morven bihan, L´Aberwrac´h, Morgat, Lorient... A ty lodě. V Bretani pluje spoustu krásných plachetnic, od opravdických old timerů až po nejmodernější brka jako třeba trimarán "Sport Elec", předposlední držitel trofeje Julese Verna.

Z gigantické maríny v La Rochelle jsme pluli Biskajem k jihu do španělského nebo baskického (?) San Sebastiánu neboli Donostie. Tam už vůbec žádné plachetnice nejsou, kotví se v zálivu La Concha společně s několika místními člunky, kolem po pobřeží se rozprostírá lázeňské město s plážemi, plnými promenádami a hrozně to tam houpe, jelikož vlny z Biskaje se hrnou průlivem mezi ostrovem Santa Clara a kopcem Morgul přímo do zálivu. Kolega z posádky trpěl mořskou nemocí po plavbě i v přístavu. Kromě všudypřítomných nacionalistických plakátů město oplývá též řadou pěkných barů až do rána, v muzeu mají El Greca a v okolí je plno prudkých kopců s lesy, pastvinami a podivnými venkovany. Plavba zpět na sever byla co se počasí týče neuvěřitelná. Blíží se říjen, Biskaj je opředen hrůzostrašnou pověstí o podzimních bouřích a my už druhý týden čekáme na vítr v okolí Bayonne na samém jihu francouzského pobřeží Atlantiku. A slunce pálí. Nad jižní Biskaj si sedla vytrvalá anticyklóna a babí léto nevědělo, kdy přestat. Celou plavbu až do ústí La Gironde jsme si připadali jako na Jadranu. V těchto jižních končinách nás potkala ještě jedna na Evropu neobvyklá příhoda: plujeme v ranním vánku těsně po východu slunce a najednou se odkudsi přižene torpédový člun francouzské pobřežní stráže, zastaví nás, legitimují, ptají se na drogy a nakonec prolézají všechno včetně krabiček od filmů. A pak plujeme dál.

V ústí zálivu La Gironde se mi podařilo zúčastnit se jako člen posádky závodů Formule 28. (třída kajutových vícetrupých lodí omezená délkou 28 stop, plochou plachet a dalšími parametry). Přesto, že panovalo stále velice mírné počasí, byla to velezajímavá zkušenost prohánět se na přeplachtěném trimaránu pouze po jednom plováku.

Zálivem se dá plachtit až do Bordeaux, ale jen s přílivem a tak to člověk musí rozložit na dvě etapy, protože by musela foukat silná bouře od Atlantiku, aby se to stihlo za šest hodin. Tedy krajinou vinic do Bordeaux, tam nám starý černoch sundal jeřábkem stěžeň a vymotorovali jsme ještě s přílivem po mohutném řečišti Garonny skrz město směrem do vnitrozemí až do Langonu. Tam začíná Canal Latéral de la Garonne a na něj pak v Toulouse navazuje Canal du Midi ústící do Středozemního moře. Na začátku jsme zaplatili pár stovek frantíků a pak už nás čekalo 400 km motorování přes 120 plavebních komor, které nás vynesly nejdřív do výšky 189 metrů nad mořem a potom nechali klesnout zas na nulu do Středozemí. Proplouvání komorama širokýma 5,5 metru na katamaránu, který má 5,42 metru je skutečně velikou srandou a naučil jsem se tak poměrně přesně kormidlovat. Stalo se asi uprostřed Francie, že jedna komora byla o pár centimetrů užší a tak při prvních pokusech prorvat Špinavce obloženého pneumatikami a fendry dovnitř, se mi začly dělat vrásky, kde seženu jeřáb. Pak přišlo pár domorodců, zabrali jsme, zaskřípalo to a už tam byl. Později mi přítel vyprávěl jak měl katamarán o pět centimetrů širší a ten jeřáb musel na této jediné komoře uprostřed celého kanálu sehnat. Na kanále Latéral jsou komory automatické a fungují takto: připlouváte a asi 30 m před je napříč natažené lano, uprostřed na něm visí krabice asi jako od bot a z ní visí dolů hadice, což je jakási prodloužená páčka spínače. Pootočí se hadicí, na kterou člověk z paluby dobře dosáhne, a komora začne pracovat, aby vás mohla přijmout do svých útrob. Na semaforu se těsně před ní rozsvítí zelená, votevřou se vrata, vjedete, vyskočíte na břeh, což v některých vzestupných komorách je bez žebříku lezecký výkon, nahoře otočíte jinou pákou, vrata se zavřou, přiteče voda, druhý vrata se otevřou a vyplujete do dalšího kousku kanálu zase o kus výš. Canal du Midi je historickou památkou z doby některého z Ludvíků pod správou UNESCO a komory tam jsou těžce manuální. Všechno je na kliku, otevírání a zavírání vrat i klapek přítokových a odtokových. U některých komor bydlí strejc nebo teta, čili komoráři, a ti vám, když zrovna mají náladu, s točením klik pomůžou. Canal du Midi je teda romantičtější ale pomalejší taky kvůli tomu, že se ohromně kroutí. Propluli jsme jihozápadní Francií asi za deset dní, dá se i rychleji, ale myslím, že je třeba kochat se krajinou a občas jít na výlet do okolí, neboť tamní končiny k tomu neúprosně lákají. Až budu v důchodu, určitě tam pojedu na nějakejch neckách na prázdniny.

Kanál ústí do slaného jezera nebo mořského zálivu Étang de Thau nedaleko přístavu Séte. Ve vsi Marseillan jsme jeřábem zase postavili stěžeň, pár dní se proháněli po tom velikém rybníce Thau v silném říjnovém mistrálu, což je velikým požitkem, jelikož tam nejsou vlny a fouká třeba kolem osmi Beaufortů. V okolí této vodní plochy jsem taky prováděl amatérskou průmyslovou špionáž v několika loděnicích, kde staví jenom katamarány a trimarány, nejčastěji z překližky - ráj na zemi pro srdce stavitele a dizajnéra a bohatá studnice informací. Na moře do Lvího zálivu se vypluje středem města Séte několika zvedacími mosty, které se vyklápějí v určitých hodinách párkrát za den.

Plavba Středozemním mořem v listopadu kolikrát není žádný med, počasí se často mění, mnoho dní fouká silný studený mistrál od pevniny, pak zas týden nefouká nic a prší, ale taky může samozřejmě svítit slunce. Mistrál je někdy pěkná potvora, je krásně a přitom bourá jako o život. Jednou nás vystrašil dokonce devítkou a donutil schovat se úzkým kamenným vjezdem do jakéhosi rybníka mezi plameňáky v oblasti Camargue. Tak tedy ze Séte jsme plachtili podél pobřeží k východu a zakotvili v těchto přístavech: Marseille, La Ciotat, Cannes, Nice, v Itálii v Santo Stefano, Savoně a konečně v Janově.

Musím zde zmínit ještě jednu zajímavou zkušenost z jachtingu ve středomoří. Během plavby po kanálech jsme si odskočili vlakem do Hyéres na závody vícetrupých lodí o pohár časopisu Le Monde du Catamaran. Točili se dvě bóje vzdálené asi pět mil od sebe, foukal mistrál síly osum. Vyplul jsem s Michelem Fernandézem na jeho žlutém sedmimetrovém katamaránu Betty Boop, silně narefovaná hlavní plachta a bouřková kosatka, jedeme na start po plováku, najednou síla na kormidle povoluje, ztrácím kontrolu nad lodí, ta si sedá na oba trupy. Ulomil se list kormidla pouze tlakem o vodu. Stihl jsem ještě odstartovat na trimaránu Farrier 25. Kapitán, jakýsi Holanďan, nebyl žádný mýdlo a dával lodi s dvěma refy na hlavní a celou křižovací kosatkou co se do ní vešlo. Obzvlášť na stoupačku to byly na dvoumetrových vlnách pěkný rány, ale loď stoupala docela dobře a kupodivu se nerozpadla. Zato některým soupeřům bylo horko. Belgický sedmimetrový katamarán Week End se silně přeplachtěný v zápalu boje převrátil a když se ho lifeboat pobřežní stráže pokoušel narovnat, v chlupatém moři na něj s vlnou najel a rozpůlil ho. Katamarán se nepotopil a tak ho dovlekli jako vrak do přístavu. Převrátil se i další katamarán, fungl nový závodní stroj třídy Micromultihull, osmimetrová Idée Fixe. Jeho kormidelník a majitel se při převracení neudržel na šikmé trampolíně, sklouzl po ní do vody a cestou prudce nakopl krásný karbonový stěžeň kousek nad patou. Holení kost si překvapivě nepřepůlil, ale high tech stěžeň přerazil jak slanou tyčku. Po závodě konstruktér lodi Eric Lerouge, který byl taky na palubě, s klidem konstatoval, že to je daň za ostatní vynikající vlastnosti uhlíku. Závody neskončili moc slavně, ale nutno dodat, že se nikomu nic nestalo, ostatní katamarány a trimarány úspěšně dopluly, protože jejich posádky měly rozum nebo strach nebo neudělaly žádnou botu.

Naše plavba skončila v půli listopadu v Janově, zavolal jsem z budky tátovi do Kamennýho Újezda, ten za den přijel s vlekem, vytáhli jsme Špinavce, očistili nárůsty za čtyři a půl měsíce plavby, rozmontovali ho, naložili na vlek a odvezli do stodoly mezi slepice v Plavě u Českých Budějovic, kde byl narozen.