Jste 48519 návštěvník.

Atlantik

1999: Estepona, Gibraltar, Casablanca, Kanáry
2000: Kanáry, Kapverdy, Barbádos, Martinik
Loď: s/y "Špinavec" (sportovní verze Elsa 28)

Posádky:

    1999 Tomáš Janda, Luděk Filistein, Libor Šmejkal, Josef Lichtenberg
    2000 Tomáš Janda, Radek Mařík, Pavel Kuře

Upluto: 3 700 Nm

V březnu jsme odvezli loď na vleku za osobákem do přístavu Estepona v jižním Španělsku. Tam smontovali, spustili na vodu, naládovali a v slabém vánku se doplazili za odpoledne do Gibraltáru. Na úpatí této významné skalky jsme strávili několik dní, jelikož turistické atrakce jako například drzé vopice (Makak magot) nahoře na kopci, které napadly nejmenšího člena posádky, poněvadž jim vzal pomeranč, dále veliká síla dobrých anglických hospod s výživným Guinessem, krásný maják Point Europe u jehož nohou se rozbíjely nejdřív ohromné vlny z půlky Středomoří, protože vál výchoďák, Levante, kolem osmi Beaufortů a potom ještě ohromnější vlny Atlantiku, jelikož západ 6-7. V Gibraltaru se tedy čeká na počasí příjemně, leč něco to stojí, a tak po několika pokusech vykřižovat proti západnímu bouráku a proudu jsme usoudili, že masochismu si ještě užijem dost na oceáně a zapíchli to naproti přes záliv v Algeciras. Tam je to levnější, může se jít na výlet do krásných kopců mezi ohromné vřesy, korkové háje, koupat se v kaskádách ledových potoků a nebo holdovat španělskému folklóru v bárech až do rána, kdy kastaněty klapaj a ženy se kroutí jak vrtule. Když se počasí a posádka vybouřily, poskočili jsme zas kousek do Tarify a jako rozloučení s evropskou civilizací jsme vzali účast v průvodu fiesty šílených katolických Španělů, kteří oděni ve vysoké černé kukly model Ku-Klux-Klan s loučemi a svícemi za soumraku nosili po městečku obří nosítka s vyšperkovanou Madonou a zpívali a zvonili a malý děti se jich vůbec nebály a vůbec to byla teda atmosféra.

V transatlantickém průvodci, který nám daroval gibraltárský jachtař patrně ze soucitu, když jsme se ho vyptávali, jak se přes tu louži vlastně plachtí, píšou, že se průlivem proplouvá tak, že nejdřív podél evropského pobřeží a pak ještě pár desítek mil přímo na západ do Atlantiku a pak až se to může ohnout dolu na Kanáry. Foukalo zase Levante, tak pět šest, tož jsme si řekli, proč bychom to vobjížděli při tak krásném větru, střihneme to rovnou na mys Spartel. Vítr byl fakt krásný zadobok, kolem lodě vyskakovali houfy delfínů, občas jsme zahlédli vysokou ploutev u hladiny potácejícího se měsíčníka, naprosto úchvatné ryby bez vocasu s jednou ploutví na hřbetě a druhou na břiše, z boku vypadá opravdu jak Měsíc v úplňku o průměru třeba až dva metry. Středozemní moře se jak známo strašně rychle vypařuje, a tak musí být zásobováno vodou atlantskou, která tam teče právě Gibraltárským průlivem a ten páruzlový proud sem tam dělá víry jako na velikánské řece a když proti němu fouká vítr, tak vlny, co se tam dělaj, jsou impozantně chlupatý, nepředvídatelný, zmatený, pitomý. Zkrátka jsme se v tom pestrém terénu zase jednou pořádně propláchli a poučili se, že je dobré řídit se literaturou a radami zkušených. Minuli jsme za soumraku mys Spartel, severozápadní výspu Afriky, kde maj mraky stěhovavých ptáků mezipřistání a odpočívaji před nebo po přeletu průlivu, a za mysem náhle klídek, táhlé vlny oceánu, příjemný bočák, večerní siesta.

Vítr dlouho nevydržel, úplně zesláb, začal se točit a tak to bylo porád, takže jsme se plazili jak někde na rovníku, občas zahlídli pobřeží Maroka, marně očekávali přepadení arabských pirátů, kteří tam operovali asi jenom za Slocuma, a když jsme byli na úrovni Casablanky, tak jsme to tam otočili. Ohromný smrdutý rachotící přístav s nákladními obry z celého světa, jakýsi mrňavý jachtklub až na konci dlouhého bazénu, očekávané nepříjemnosti s tupými veledůležitými arabskými ouředníky. Tady ze mě nemluví rasová předpojatost, alébrž spousta nepříjemných zkušeností z dřívější dvouměsíční cesty stopem po celém Maroku. No, jelikož jsme neměli víza ani zájem si je koupit, z přístavu, který byl střežen hordou více či méně vagabundů v uniformách, nás nepustili do města, přesto se nám podařilo po dvojicích proklouznout, nakoupit v medině placky a další blbosti, zjistit, že moderní střed města je stejně ošklivý jako evropské metropole a okouknout novou obrovitánskou mešitu, údajně největší na světě.

V klubovně v přístavu visel portrét samozřejmě krále, jako úplně všude, ale taky Tabarlyho s podpisem, na který všichni hrdě ukazovali, a vůbec všichní byli trochu nafoukaní. Třeba na sousedním starém ošuntělém hlídkovém člunu pracoval Arab, von teda nepracoval, jenom tam byl, tak ten se pohoršoval, že nemáme vyvěšenou marockou vlajku, my jsme jí samozřejmě vůbec neměli, tak nám ji nabíd za cigára, tož jsme mu jakožto nekuřáci nalili panáka, kterýho jakožto mohamedán odmítl a nakonec se už na nás nemoh dívat a dal nám ji za dara. Taky byla jetá.

Další plavba na jih se nesla stále ve stejném duchu jako do Casablanky, asi na půl dne se probudil pasát 6-7 Beauforta, moře docela chlupaté, a jak jsme na ten oceán furt nebyli zvyklí, tak nás to trochu poplašilo. Jináč porád velmi mírné povětří, často bezvětří, mlha, houfy delfínů, najmě v noci na ně byl naprosto famózní pohled, jelikož voda je tam nasycená planktonem, který když se vodou zamíchá, tak světélkuje, čili za rychle plovoucími kytovci se tvořily zářící klikaté dráhy. Fakt vzrušující noční služby. Pravidelným souputníkem po celém oceánu byl taky úchvatný trubejš Galéra portugalská s vizáží napůl splasklé modro fialové igelitky.

Občas se naprosto nečekaně ozvala rána jako hrom, okamžitě naskočila představa srážky s vrakem či kontejnerem a von se kloun jednoho z trupů potkal s karetou. Co jsme mohli pozorovat, pokaždé se želva po srážce válela ve vodě naprosto bez újmy na zdraví, a tak k vyhlášené výživné polívce nikdá nedošlo.

Kousek nad Agadirem zas dlouho bezvětří, na obloze mraky věštící kroupy a tak zas šup do přístavu. Agadir je snad největším centrem lovu sardinek, v dlouhém přístavním bazénu jsounaštosovány řady rybářských trajlerů, v každé řadě kolem deseti stejných sesterských lodí, teče z nich olej, který pulzuje s velikou razancí celým bazénem, kolem přístavu loděnice a konzervárny a nad tím vším rybí puch a na stráni obrovskej bílej nápis: Alláh je dobrý, vlast a král. Arabské loděnice člověka vrátí o pár století dozadu: masivní husté kostry ze skládaných cedrových žeber, prkenná obšívka, spáry těsněné koudelí a dehtem, krásné oblé křivky až třicetimetrových trupů ruší akorát trčící lodní šroub a všude voní dřevo.

Tradiční pakárna s úředníky, s jedněma jsme vyšli docela dobře, jelikož jsme je pozvali v hospodě na limonádu, další nás překvapivě pustili do města poté, co nám zabavili pasy. Pak se nás ujal bílý sáhib, odvez přes moderní město postavené znova po zemětřesení do obřího arabského tržiště, tam jsme nakoupili různě nakládaný olivy, povečeřeli v restauraci mořské potvory, které mě v noci řádně pročistily, a ráno napodruhý vypluli, neboť poprvý za námi vyrazil motorový člun a donutil k návratu vyřídit ještě nějaký smrtelně důležitý formality. A taky tam bylo dost Němců, kteří jak známo vlezou všude.

Z Agadiru na nejbližší kanárský ostrov Lanzarote je to co by kamenem, za den a půl jsme přistáli v hlavním městě Arrecife. V rodícím se pasátu jsme pluli ne moc daleko od afrického mysu Jubi, ke kterému mě váže zajímavá vzpomínka. Před lety jsme tam po Sahaře dostopovali s kamarádem podívat se mimo jiný na působiště Saint Exupéryho, kterej tam sloužil na základně francouzské letecké pošty do Dakaru. Na hranici pouště saharské a pouště atlantské ztracená vesnička s pevnůstkou, přístávkem a rezatým pomníčkem poštovních letců, kterých tam kolem nemálo zůstalo už nadobro po nouzových přistáních vinou žízně a pouštních loupežníků, a nedaleko na pustém pobřeží tři vraky. Na nejvzdálenější torzo středně velké nákladní lodě se muselo plavat kus proti silnému příboji, vysoká palubní nástavba se s každou vlnou lehce otřásla, po velmi nakloněné podlaze v kajutách se lezlo velmi blbě, taky proto, že byla pokrytá vrstvou slizkých řas, ptačího trusu a střepů, a pak jsme našli poklad. Ve skříňkách navigační kajuty byla dosud uložena kompletní výbava námořních map celého světa. Jelikož příboj sílil, bleskem jsme vybrali asi stovku kusů, z nábytku postavili parodii na vor, která se po spuštění ihned ponořila na úroveň hladiny, dostrkali ty trosky i s mapama na pobřeží a tam nás očekávala hrstka domorodců v arabských hábitech. Nastal konflikt, poněvadž ti trhané hájili majetek Jeho Veličenstva Hassana II., tož jsme prchli nazí do dun, kde jsme si před výpravou moudře schovali bágly a pod rouškou tmy a našich nočních košilí ukořistili zpět mapovou kořist a následujícího dne ji sušili mezi dunami. Proč to tady vytahuju: ty mapy jsme měli při plavbách na palubě Špinavce a ač nebyly nejaktuálnější, navigovali jsme podle nich.

Ostrov Lanzarote je stejně jako celý Kanáry sopečného původu, a je to tam skoro všude dost vidět. Krajina sestává ze sopečných kuželů, lávových proudů a planin orného sopečného štěrku. Půda se tam nevyskytuje, vinná réva, cibule, rajčata a tak rostou skutečně přímo z černého štěrku, jakým se u nás vysypávaj cestičky na zahrádce, aby tam nic nerostlo. Z vrcholů sopeček pěkné výhledy, dost větru i turistů.

Další ostrov, Fuerteventura, je asi trochu starší, žádný sopky, už jen kamenitá hornatá polopoušť, občas vesnice s datlovými palmami jako oázy na Sahaře, pěkné smutné krajinky, jinak nic moc. Zato na moři to bylo docela pestré. Na východním mysu ostrova a hlavně pak na jižním, který se jmenuje Jandía, jinde krásně pravidelný severovýchodní pasát náhle zesiluje o několik stupňů Beaufortových, takže vás to vcucne jako vysavač a prožene kolem mysu jak hadicí a pár mil dál zase klid. V transatlantickým průvodci píšou, že takhle to funguje kolem všech Kanárských ostrovů a fakt že jo. Před Jandía nás bacil poryv kolem 10 Bft půl míle od břehu, takže my suchozemský krysy bychom měli překonat psychologickou přitažlivost pevniny a exponovaný mysy na Kanárech object velkým obloukem.

Z Fuerteventury do Las Palmas na Gran Canarii, padesát mil na bočák za pět hodin stejně jako trajekt, ale za hodně špatnýho počasí. Ostrov je úplně jiný než oba předchozí, veliká škála krajin, sopečné polopouště osídlené unikátními sukulentními pryšci, borové lesy, listnaté lesy, pastviny, banánový plantáže, kopce, hluboké kaňóny, stavební památky... Tenerife je ještě zajímavější. Nevyšší kopec ostrova a zároveň i Španělska, 3 716 m vysoké Pico de Teide je sopka, na kterou když se de od moře výletem, vystřídá se kolem poutníka plno výškových vegetačních pásů. Nejpěknější jsou poslední tři. Mlžné lesy vavřínové neustále zahalené do mraků tzv. pasátové oblačnosti oplývají množstvím podivuhodných hub a lišejníků, jsou prostupné pouze po břiše a jistě ukrývají staré říše elfů a trpaslíků. Borové lesy mají přirozenou parkovou úpravu, borovice kanárská (Pinus canariensis) rostoucí pouze na Kanárech má předlouhé jehlice a ohromnou regenerační schopnost, takže obrážejí i spálené stromy a pařezy, podrost tvoří obří devaterníky, nejčastěji ale nic. Nad hranicí lesa roste pár křovisek a pak už jen krásné pusté pláně sopečných hornin. Na samém vrcholu sopky je krátýrek čpící sírou, u ústí fumarolů velikosti myší díry jsme si ve výparech ač smrdutých úspěšně rozehřívali zkřehlé prstíky při východu slunce, které na západní oblohu promítlo obrovský stín celé hory.Přes noc jsme plachtili ze Santa Cruz de Tenerife na ostrov La Palma ve velmi ospalém povětří.

Byli jsme rozhodnuti nechat loď na Kanárech přes léto, abychom nevpadli do Karibiku v hurikánový sezóně, tedy jsme hledali místo, kam Špinavce bezpečně složit, nejlépe zadarmo, jelikož v marínách jsme zjistili cenu dost nad míru. Připlouváme k molu v přístavu Santa Cruz de La Palma, vyvazujem se pod jeřábkem, kde bloumají dva páni, starej a mladej. Oba nám řekli co a jak a postupně se nás úplně ujali. Asi nám je seslal Neptun, protože nás měl už dost. Massimo, bohatý italský důchodce usazený na ostrově, vášnivý houbař, konstruktér a návštěvník smetišť. Dominic, chudý francouzský jachtař opravující na molu svůj 40 let starý pilotní kutr. Maximátor s Dominátorem nám u šéfa přístavu domluvili kamenitý plácek na přeletnění lodě za hubičku a pod každodenním dohledem strejdy Maximátora. Prozatím jsme nadšeně vyvázali Špinavce na rybářské bójky a vyrazili do nitra ostrova. Jsem hluboce přesvědčenej, že La Palma je nejfamóznější z celých Kanárů, skutečně jak se píše: La Palma, isla bonita. Ohromně hornatej ne moc velkej ostrov, dokonce se uvádí, že nejstrmější na světě co se týče poměru výšky ku ploše. Nejvyšší kopec, necelých 2,5 tisíce vysoký Rocke de los Muchachos, jsme vyšlápli na kole za pět hodin z přístavu, vede tam silnička, aby mohli hvězdáři jezdit do práce až na vrchol, kde mají astrofyzikální observatoř. A taky tam rostou obrovský endemický hadince. Střed ostrova zaujímá velikánský starý kráter Caldera de Taburiente, na dně a po strmých svazích je porostlý borovým lesem, dole teče řeka a celý to je obehnaný ostrými štíty vysokými kolem těch dvou tisíc. Severní svahy pokrývá pravěký mlžný les a na jihu zas hřejou sopky činné ještě v polovině století. Daj se tam dobře udělat vejce na tvrdo nebo rozpéct rohlíky. Jináč taky vynikající banány přímo od zdroje a víno a turistů poskrovnu. Co víc si přát. Po návratu z výpravy se teda vyklubala drobná komplikace, museli jsme sehnat podvozek pod loď, aby s ní mohli v létě popojet a vyasfaltovat slíbený plácek. Maximátor nás každý den vozil na smetiště pro materiál, Dominátor to pak v přístavu svařoval. Po týdnu práce jsme na druhý pokus vytáhli automobilem po slipu loď na úžasné rezaté potvoře, která měla dokonce i diferenciál a kus kardanky a s lehkým srdcem odlítli do Madridu a dál. Kolega Bořík do Ameriky a já stopem domu.

Když jsem se v prosinci vrátil, nalezl jsem Špinavce v naprostém pořádku, stejně tak Maximátora, který mne hned dotáhl na smetiště, jelikož zrovna bylo zásobeno pivem. Asi 120 piv v plechu, ročník 1992, dánské provenience jsme uložili do stínu trupů a když jsem připravoval loď na Atlantik, všem strejdům, co se chodili dívat, jak mi to jde, jsem štědře nabízel. Pravda je, že po otevření každý obdržel sprchu, bylo trochu nasládlý a většina hostů ho v rozpacích vybryndala do štěrku, nicméně dalo se na něj zvyknout a jsem živým důkazem toho, že nebylo zas tak špatný. S novou posádkou přiletivší v lednu jsme ještě vyběhli v trenkách na Rocke de las Nieves, kde skutečně sněhu po kokotníky, rampouchy a fujára, zahoubařili si s Maximátorem, prolezli jeskyně v kráteru San Juan a nacpaní banánama vypluli přes ostrovy Gomeru a Hierro směr Kapverdy. Nová posádka mimochodem byli absolutní zelenáči stran jakéhokoli jachtingu, stejně jako všechny předešlé posádky na palubě Špinavce, akorát jeden o sobě tvrdil, že se plavil po Jaderském moři asi 20 m od břehu na nafukovací matraci. Na Gomeře v přístavu plavalo mnoho barakud a některé docela chcíplé se po uvaření jevily jako dokonalá delikatesa.

Na Hierru zas k našemu překvapení ležel na schodech na nábřeží úplně čerstvě zahynulý žralok, necelý dva metry, tož jsme se pro jistotu poptali domorodců, komu patří a ti nám sdělili, že ho jíst nebudou, patrně z důvodu pověr a tradic. No na to, jak jsme si na jeho kůži ztupili nožíky, byl dost jalovej.

Plavba na Kapverdy začala velmi slibně, v mírném počasí za prvních šest hodin necelých šedesát mil, ale tím to také skončilo. Následujících pět dní neuvěřitelně tupé počasí, slabé vánky všech směrů střídané bezvětřím, večer na jihovýchodní obloze bouřky. Šestý den vítr konečně zesílil, leč bohužel od jihu, navzdory všem předpovědím a statistikám. A sedmý den jsme bojovali. Jižák postupně sílil na 8 Bft a nakonec na 9, což nám sdělila přes éter brazilská nákladní loď pohybující se asi dvacet mil na západ od nás. Vzhledem k tomu, že jsem dosud nic takového nezažil, připravovali jsme se s posádkou na všechno. Z Konkolského, bratrů Pátých a hlavně Merrienových Osamělých mořeplavců jsem měl načteno, co se dá všechno použít jako plovoucí kotva. Měli jsme sice dvě z vyřazeného velkého liferaftu, jedna se ale ve vodě utrhla a druhá roztrhala na cáry, takže letěli přes palubu dva desetilitrové kanystry připravené k tomuto účelu, a když to bylo málo, zkoušeli jsme Danfortovu kotvu, která však klouzala po vlnách jako žabka, takže jsme probodali velký kulatý fendr a ten když se napil, tak zabral. Vlny byly fakt docela obludný, z kopce občas když se to sešlo, jel Špinavec na holej stěžeň se všema těma kotvama osum uzlů. Náš kurz byl něco kolem 340, takže místo na Kapverdy nás to posouvalo někam do háje do Atlantiku. Na kotvách jsme viseli asi 12 hodin, ale kolem půlnoci to už začalo polevovat, taky nás přestal bičovat déšť a dalo se trochu koukat. Ráno pořád vlny jako hory, vítr žádnej, vytáhli jsme zasloužené plovoucí kotvy a večír již na obzoru světla ostrova Sao Antao. Plácali jsme se ve strašně rozsekaným vlnobití a pro změnu téměř za bezvětří hrozivě na dohled od pobřeží až do poledne dalšího dne, kdy se asi Neptun konečně probudil po vopici a mocně zadul pasátem a prohnal nás průlivem mezi Svatým Antonínem a Svatým Vincentem. Při spanilé jízdě na pasátový kosatky v sedmičce od zadu nás doprovázela hejna létajících ryb a stádo ohromných kulohlavců a po obědě jsme se již potáceli mezi černochy po molu v Mindelu čili Porto Grande na ostrově Svatý Vincent.Kotva klesla na dno 15 metrů od pláže, nejblíž ze všech jachet díky našemu bezkonkurenčně nízkému ponoru, ale asi dvacetkrát jsme ji spouštěli znova, poněvadž se strašně rychle zanášela vodním salátem zhusta porůstajícím dno a pak nefungovala. Na palubě jsme se střídali, jelikož jinak bychom museli jezdit vodním taxíkem, nebo si za bakšiš nechat hlídat člun nějakym důvěru rozhodně nebudícím votrapou. Slunce porád pálilo, jenže skoro nebylo vidět skrz vrstvu jemného prachu rozptýleného v atmosféře, který prý přilít ze Sahary. Tomuto jevu se říká Harmattan. Pobyli jsme v zaprášeném městečku čtyři skvělý dny. Představa Kapverdských ostrovů, bývalé portugalské kolonie, dnes rozvojové africké země, kde před pár lety dokonce úplně vážně budovali komunismus, nás před přistáním naplňovala všelijakými obavami, hlavně z votravných domorodců. No, v přístavu chvíli pár mameluků dělalo vlny, ale jináč pohoda. Prolézali jsme i nejchudší čtvrti, kde standardní obydlí představuje půlka plechového přepravního kontejneru položeného mezi kamení ve stráni. Zavrzají dveře a všude jinde byste čekali smečku trhanů, která se na vás jako na bělocha vrhne a žádá, tak tady elegantním krokem do prachu ulice vykročí štíhlá nožka černé slečny v naškrobeném školním stejnokroji, usměje se a pokračuje s mladším sourozencem v cestě do školy. Vůbec všechny dámy a slečny tam jsou obdařeny figurou sošnou a dosud postrádaj bohatství podkožní hamburgrové izolace, ano i pánové se jeví jako štíhlí gentlemani dokonce i v nočních hodinách, kdy se za nimi ulicí táhne odeur místních odporných a hyperlevných kořalek. Místo horkých psů, teplých žemlí s kolou a dalších vymožeností západní civilizace se ve městě podávají tzv. pastillos, jakési malé pirohy plněné mletým rybím masem. Obvykle sedí teta s plným lavorem na klíně před nějakou školní budovou a studenti o přestávce vybíhaj na sváču pro tři čtyři kusy, takže když jsme naprosto propadli chuti těchto prostých delikates a požadovali s rozevřenou igelitkou kusů šedesát, upadlo okolí do rozpaků a poté do veselí. Jo a horký psi tam vlastě maj taky, jsou totiž hrozně nemocní, všelijakej svrab, střevní parazité, ochrnuté zadní nohy a tak, ale neloudí ani neštěkaj. A v barech točej pivo Sagres. Večer před vyplutím jsme potkali dva Francouze známé už z La Palmy. To co my jsme se plazili dlouhých osm dní, oni plachtili dokonce celých deset, tož jsme se museli znovu řádně rozloučit, kořalky Grogue a Ponch tekly poměrně bystře, kolega Jimmie poté, co v lodní hospodě ztratil obuv, vyrazil do reje velkoměsta bosej a na rozloučenou mne málem rozdrtil v náručí křiče z plných plic: "Síla, Síla." To asi jako abychom tu plavbu vydrželi. Na druhej straně oceánu jsme je již neptunžel nepotkali. Budiž jim voda lehká.

Vypluli jsme v pátek v jednu hodinu po obědě. Vál čerstvý pasát, ze zátoky na bočák, za hodinu šla narefovaná hlavní dolů, otočili jsme k jihozápadu, rozepjali pasátové kosatky a po vysokých oceánských vlnách uháněli vstříc americkému kontinentu, který se rýsoval v našich makovicích dva tisíce dvě stě mil před přídí.První den se neudálo nic pozoruhodného, oceán se hrbil do důstojných pohoří, pasát kolem 5 Druhý den odpoledne jsme potkali velrybu, vypadala jako malej vovaň, pasát 4-6. Třetí den večer mě trefila létající ryba, město - moře - kuře - stavení, pravil Yetti a pokračoval: moře máme, Kuře máme a město a stavení doufám zas budeme mít, pasát 5-6. Čtvrtý den ráno na trampolíně dvě dobrý létající ryby, stejně jako v dalších dnech, pasát 4-5. Pátý den vlny ze dvou směrů, rozsekaný terén, Kuře dělá shyby v průlezu do kajuty hlavou dolů, pasát 3-4. Šestý den sprchlo, oblačno, slečna v éteru RFI má stále příjemný hlas, akorát místo předpovědi pro naší oblast praskot a šum jako vždycky, pasát 3-5. Sedmý den sprchlo, týden na oceánu rozbrázděném obrovskými vlnami s rozbrázděným zadkem, že se sedět nedá, a rozbrázděnou duší ubohých suchozemských krys v nepřátelském vodním světě, pasát 2-4. Osmý den sprchlo, vlny vysoký, leč totální chaos, jedna mi spadla do hrnce s rejží při snídani u kormidla, na zadnicích se nám začínají dělat krvavé fleky, menstruace oceánských jachtařů, pasát 2-4. Devátý den mi vletěla létající rybička do hrnce rejže s rybičkama, pasát 3-4. Desátý den v noci mnohokrát sprchlo, vítr slábne, občas na deset minut vystřelí na 7 a stáčí se k jihu, asi klimatická nepravidelnost zvaná East Wave, dočetl jsem už úplně všechno čtivo na palubě kromě Bible, kterou konzumuje Yetti v levém trupu. Jedenáctý den aprílový počasí, přeháňky, duha, proměnlivý vánek od jihu, večer se to všechno srovnalo zas do pasátu 5-6, při sjezdech z vysokých vln dosahujeme často rychlosti přes dvacet uzlů na dvě desetimetrový kosatky, spatřeni první ptáci. Dvanáctý den roje létajících ryb v noci lítaj do kajuty, narážejí do boků, že se člověk strachy budí, bombardujou kormidelníka, objevily se již tři druhy ptáků a světla lodí, pasát 2-3.

Třináctý den jsme v jednu hodinu po obědě stáhli pasátový kosatky a zakotvili na rejdě v Carlisle Bay před přístavem Bridgetown na ostrově Barbádos. Bylo krásné ráno místního času.

Tak jsme přepluli tu Velkou Louži. Fenomén Krautschneider říká, že je to výlet pro důchodce, jenže my nejsme důchodci a tak nám spadl ze srdcí velikej balvan, že jsme to v pohodě přežili na lodi amatérsky postavené ve stodole mezi slepicema, bez autopilota, satelitního telefonu, satelitního mejlu, epirb bóje, záchrannýho ostrůvku, výkonného motoru, rolfoku, odsolovacího zařízení, drahé speciální potravy, sponzorů, nových map a pilotů... ale jenom s jedním ručním gps, dvěma kompasy, vhf vysílačkou, barometrem, hodinkama, s rádiem, které jsme mívali léta na koleji a spolužák Drnek se do něj kdysi po návratu z hospody pozvracel, s jedním nafukovacím člunkem pro dvě osoby, s darovanými nebo naleznutými mapami a s velikou vírou, že když to dokážou ti důchodci, tak nám to Neptun dovolí taky.

Kotva v Carlisle Bay poněkud prokluzovala, tož jsme popojeli do ústí Constitution River přímo v centru Bridgetownu a vyvázali se vedle famózního starého doku, kde bydlel pes a válelo se pár rybářských kutrů. Okoukli místní krásky, daleko objemnější než na Kapverdech, místní hospody, jejichž ceny nás zklamaly podobně, nakoupili opravdickej karibskej Rum a jali se oslavovat. Špinavec byl vyvázán taky v těsné blízkosti základny Coast Guard, kterou jsme nejdřív využili k dobytí baterky, jelikož černí maníci byli velice ochotní, jenže náhle v deset večer přišli s tím, že okamžitě musíme odplout do komerčního přístavu vyřídit formality. Tedy jsme poněkud pod parou následovali hlídkový člun asi dvě míle mezi zaoceánské obry, tam se vyvázali k remorkéru Pelican a podstoupili noční martirium prohlídky lodě a vyplňování mnoha úplně stejných formulářů v kancelářích veledůležitých černých úředníků a úřednic, které ačkoliv neznali slovo pakárna, věděly obzvlášt dobře, co to znamená. Barbádos nás příliš nenadchl, také kvůli absenci maríny se sprchama, pračkama a dalšími proprietami, které potěší tělo zchátralého jachtaře, a tak jsme druhý den večer opět vypluli směrem k Martiniku.

Kanál Svatý Lucie, průliv mezi ostrovy Martinik a Santa Lucia, po půlnoci pasát zesiluje k osmi Beaufortům, vlny naprosto všech směrů, vysoký a ostrý jako žiletky, déšť, velké neosvětlené plavidlo, ráno duha, skoky z vlny na vlnu, zkrátka pořádnej průplach na rozloučenou s oceánem. Karibik není zas až taková pohoda.

V Le Marin na jižním cípu Martiniku je velikánská marína, maj tam sprchy, úřady bez problémů, spousta jachtařů z celého světa, nechali nás vyvázat k molu kousek od slavného Pen Duick VI, kam nás později vzal kamarád na návštěvu. Úžasná loď, jejíž kormidlo třímal nebožtík Tabarly. Měl jsem v plánu po přeplutí Špinavce prodat a tak jsem začal vyvěšovat inzeráty, absolvoval mnoho setkání s potencionálními kupci a po měsíci se to přes velmi nasycený trh podařilo. Mezitím jsme s posádkou a dalšími kolegy z ostatních lodí podnikali pěší a stopařské výlety po tropickém ostrově. Výpravy do džungle po strmých svazích kopců zvaných Pitons, úporné vedro, šílený terén, obrovská vlhkost, úžasná vegetace, kolibříci, bahno, ještěrky, suchozemští krabi, kokosová dieta, tropické krávy na savanách, hřmící příboj Atlantiku, komáři, banánové a třtinové plantáže, rumové destilerie, černošské karnevaly, dunící bubny... V maríně pobyl Špinavec všeho všudy dva dny, pak jsme ho uvázali za vzdušné kořání mangrovových porostů, ale dost daleko, aby neotravovali moskyti, a pak byl na kotvě jako mraky ostatních lodí před loděnicí Carenage a barem La Caren, kde každý pátek a sobotu preludovaly kapely nejrůznějších žánrů od patřičného reggé, přes rock, jazz a nejvíc mě dojaly maďarské čardáše a ruské sentimentální songy podané cikánským houslistou a kytaristou za tropické karibské noci s kulisou řvoucích žab.

Taky jsme překvapivě potkali pár krajanů, nejdřív Martina Štikara, jehož loď Mississipian kotvila v zálivu a trochu jsme si navzájem pomohli, von mě teda asi víc. Pak jsem byl na výletě po ostrově a v jedný zátoce vidim nezvyklou siluetu starýho korábu, tak tam plavu a vona to Viktorka, na palubě mladí maníci a starý pán Ruda zrovna vyspává návrat z vlasti.

Jednou jsem taky obdržel v kavárně mejla od pana Ondráčka, jestli bych nepomohl nafukovacímu katamaránu Sector s doplutím do přístavu, jelikož prý byl nějakej rozhašenej. Tož jsem si vypučil svou bývalou loď, toho času již prodanou a dotáhl Sector do Le Marin, kus jsme je vláčeli křižujíce proti pasátu na plachty a zbytek na motor. Dva dny na to jsem je vytáhl před přístav znovu, aby český televizní štáb na palubě Špinavce mohl natočit autentické doplutí Sectoru no limits do Karibiku. Reklama musí bejt, že jo, za ty prachy.

Na konci dubna se začaly sypat nabídky na zpáteční plavbu do Evropy na nejrůznějších lodích, tak jsem si nacpal batoh mušlema a rumem, koupil letenku do Paříže a zbytek dojel na zelenou Šumavu stopem.

Tak skončila další plavba, oceán Špinavce zase nerozlámal, uplul bez závady dohromady šest tisíc mil, je to pašák, naučili jsme se na něm spoustu věcí a stal se tak jedním z dědů našich dalších katamaránů.

...a Špinavec už se nevrátil do stodoly mezi slepice a jestli nehnije na korálovým útesu, tak tam někde pluje dodnes.

Jédno mu zda dnés či zítra nébo zajde hned,
móřem žije móřem zajde,
jé však svoboden.

Tomáš Jonáš Janda